Energie příběhů

Kde jinde

Vojtěch Valla

VIP podpora top managementu

Je mu přes padesát, běhá ultramaratony a má za sebou mistrovství světa v kategorii Masters. Týdně naběhá i sto kilometrů. Přitom s během začal teprve před pár lety a dlouho ho neměl příliš v lásce. Příběh Vojty Vally ukazuje, že nikdy není pozdě začít. A že i zdánlivě obyčejné rozhodnutí může změnit celý život. 

Text: Barbora Závodská Foto: osobní archiv kolegy

Vojtu Vallu zná většina kolegů jako spolehlivého „IT hasiče“. Ve Skupině ČEZ pracuje už 18 let – zajišťuje IT podporu pro představenstvo, členy dozorčí rady a generálního ředitele Skupiny. Jeho práce je o rychlosti, reakcích a řešení problémů v reálném čase.

Sport patřil k jeho životu dávno před tím, než začal běhat ultramaratony. Hokej, tenis, cyklistika nebo akrobatické lyžování – tomu se dokonce věnoval i na úrovni národní reprezentace. Běh ale mezi jeho oblíbené disciplíny rozhodně nepatřil. „Běh jsem nikdy neměl rád. Přišel mi jako úplně blbý pohyb,“ říká dnes s úsměvem.

Impuls ke změně

Zlom přišel až kolem padesátky. Kilogramy navíc, metabolismus zpomalil, nestačilo sportovat tak jako dřív a přišel pocit, že je potřeba něco změnit. Tentokrát to nebylo jen o kondici. „Můj táta začal běhat v padesáti a byl pro mě obrovským vzorem. Když zemřel, řekl jsem si, že začnu běhat na jeho památku.“ Z neoblíbeného pohybu se stal nový začátek. Nebyl ale tak snadný. První běhy byly spíš boj než radost. Hned napoprvé Vojta přepálil tempo, každého totiž musel předběhnout. „Po pár kilometrech jsem byl úplně vyřízený a domů se vracel křovím, aby mě nikdo neviděl,“ směje se. Právě tady ale přišlo jedno z nejdůležitějších poznání, a to, že běh není o výkonu, ale o trpělivosti. „Klíčem bylo zpomalit, být trpělivý, pokorný. Běhat v nízkých tepech, budovat základ. To mi změnilo úplně všechno.“

Limit je jen v hlavě, když začneš správně, můžeš i po padesátce dělat věci, o kterých jsi dřív ani nepřemýšlel.

TFRun

Velkou roli na jeho cestě k ultramaratonům sehrála komunita TFRun. S lidmi z komunity se potkal náhodou při běhu v Klánovickém lese, když si chtěl zkusit trasu Klánovického půlmaratonu a oni ho pozvali na společný výběh. Po zaběhnutí půlmaratonu za nimi přišel, aby se pochlubil, jak půlmaraton zaběhl. „Řekli mi: Super, tak přijď zase ve čtvrtek. A já přišel. A chodím už šest let.“ Z původního cíle zaběhnout půlmaraton se postupně stala úplně jiná výzva. Maraton, na který se připravoval, nakonec kvůli covidu neběžel. „Zaběhl jsem si ho sám, neoficiálně, v den, kdy se narodil můj vnuk. Šel jsem z práce domů, převlékl se, běžel z domova 21 km, po těch 21 kilometrech jsem se otočil a běžel stejnou trasu zpátky. Byl to takový můj osobní maraton.“

Zásadní změna ale přišla s trenérem Petrem Veselým z TFRun, který ho nasměroval do hor. „Řekl mi: Jsi z hor, nebudeš běhat po silnici.“ Vojta Valla je totiž původem Slovák, z Vysokých Tater. Běhání v horách a přírodě Vojtu chytlo naplno. Dnes běhá závody o délce desítek kilometrů s tisícovými převýšeními.

Disciplína fyzická i psychická

Za jeho výkony stojí důslednost a disciplína. Když mu trenér řekne, že má držet určité tempo nebo čas, uběhnout přesný počet kilometrů, dodrží to. Někdy až doslova. „Jednou jsem dojel domů taxíkem, protože jsem měl odběháno, ale byl jsem ještě daleko od domova.“ Stejně přistupuje i ke stravě a regeneraci. Zastává názor, že člověk si může dát, na co má chuť, ale s mírou. A v momentě, kdy je v přípravě na závod, dodržuje životosprávu bez výjimky. Ultramaraton není jen o těle, ale hlavně o psychice. A tu si Vojta taky proškolil. „Přijdou chvíle, kdy chceš skončit. Já jsem jednou při závodě brečel do telefonu manželce i trenérovi, že to vzdávám.“ Nevzdal. „Řekli mi: Běž dál. A tak jsem šel dál,“ směje se Vojta. Dnes ví, že právě v těchto momentech se láme všechno. „Naučil jsem se vizualizovat cíl. Vidět sám sebe, jak dobíhám. To mi pomáhá jít dál.“

Nikdy není pozdě začít

Dnes už není jen běžec. Inspiruje ostatní. Je ambasadorem TFRun a Trailcamps, vede běžecké tréninky, pravidelně každé úterý i na Brumlovce v Praze. Učí lidi běhat pomalu, správně a bez zranění. To, co dostal on, teď vrací dál. Vojtův příběh má jednoduché, ale silné poselství, že věk není limit. 

Běh pro něj dnes není jen sport. Dal mu nadhled, naučil ho zpomalit a nevzdávat se. Někdy totiž stačí jeden krok. Ať už k běhu, nebo k sobě samému.